Volební systém komunálních voleb aneb víte, koho volíte?

Volební systém užívaný pro české komunální volby je nejkomplikovanější, nejméně srozumitelný a také nejvíce zavádějící ve srovnání s ostatními pravidly, podle nichž se v České republice volí do jiných orgánů. Připomeňme si základní parametry tohoto volebního systému. Volič má tolik hlasů, kolik se volí členů zastupitelstva. V případě, že je zastupitelstvo voleno ve více volebních obvodech, má volič vždy tolik hlasů, kolik zastupitelů se volí v jeho volebním obvodě.

Přestože volič disponuje více hlasy, které může rozdělovat mezi kandidáty dokonce i více politických stran, jedná se o listinný poměrný systém. Reprezentaci malých stran omezuje pětiprocentní uzavírací klauzule, která se nijak nenavyšuje pro koalice stran (narozdíl od voleb do Poslanecké sněmovny). Naopak, klauzule je snižována stranám, které nominují méně kandidátů než je volený počet členů zastupitelstva. Procentuální hranice je menší úměrně k počtu nominovaných kandidátů.

Připomeňme, že volič disponuje počtem hlasů, odpovídajícím počtu volených zastupitelů. Každý volič má tři možné strategie, jak se svými hlasy naložit. Buď na svém lístku označí jednu politickou stranu a tím všechny své hlasy odevzdá této straně, tedy všem jejím kandidátům. Nebo se volič rozhodne hlasovat pro osobnosti a všechny své hlasy rozdělí mezi kandidáty napříč stranami. Třetí možností je oba způsoby zkombinovat, tedy vybrat osobnosti napříč kandidátními listinami a zbytek hlasů přidělit jedné z politických stran. Hlasy pak získá x nejvýše postavených kandidátů. Právě na základě možnosti označit na volebním lístku tolik kandidátů, kolik se volí zastupitelů, a to bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, může volič snadno nabýt mylného dojmu, že své hlasy dává pouze a jenom jím vybraným osobnostem. Tedy, že na místo stran, volí jednotlivé kandidáty. Naprostá většina voličů si to opravdu myslí a jak jsem se mohl přesvědčit, patří mezi ně i řada odborníků a profesionálů, kteří se politikou dlouhodobě zabývají.

Ve skutečnosti je všechno jinak. Hlas pro některého z kandidátů je v prvé řadě hlasem pro politickou stranu, na jejíž listině kandiduje. Pro vybraného kandidáta pak jde spíše o jakousi formu preferenčního hlasu, která mu může pomoci prosadit se na volitelné místo listiny, ale také nemusí.

Rozdělování mandátů je pak následující. Hlasy, které strana obdrží jako celek, se sčítají s těmi, které voliči dali jejím jednotlivým kandidátů. Na základě součtu všech hlasů pro stranu, ať je získala kterýmkoli z výše popsaných způsobů, pak celá strana obdrží určitý počet mandátů. K rozdělování mandátů se používá klasický D´Hondtův volební dělitel. Když má strana vypočteno, kolik zastupitelů jí připadá, přichází druhá fáze – obsazení mandátů konkrétními jmény. Zastupitelská křesla se pak přidělují podle pořadí kandidátů na stranické listině od shora směrem dolů. A teprve zde mohou hlasy odevzdané přímo jednotlivým kandidátům pomoci. Pokud některý z kandidátů strany získal alespoň o deset procent více hlasů, než je průměrný počet hlasů na jednoho kandidáta v rámci jeho strany, posouvá se na první místo listiny. Pokud by takových kandidátů bylo více, seřadí se na prvních místech podle počtu hlasů. Jinými slovy, kandidát se přesouvá na listině směrem vzhůru teprve tehdy, když výrazně (o 10 %) překročí průměrný zisk hlasů všech ostatních kandidátů. Nestačí být tedy pouze o trochu lepší než někteří z těch, kteří jsou na listině výše. Hlasy pro stranu splývají a jsou v podstatě identické s preferenčními hlasy pro její kandidáty. Navíc, a to je nejzávažnější, volič tento sdružený charakter hlasů nemá šanci rozpoznat. Obvykle se domnívá, že dává hlas konkrétnímu kandidátovi. Na místo toho označením kandidáta dává tento hlas jeho straně, a současně dává kandidátovi „pouze“ preferenční hlas.

LEBEDA, Tomáš. Komunální volby klamou. Krátké zastavení nad problematickými aspekty volebního systému pro obecní zastupitelstva in Acta Politologica, Vol. 1, No. 3, (2009). s. 332-343. ISSN 1803-8220.